1964 - Tento rok velmi zásadně ovlivnil můj budoucí život. V Litvínove u Koldůmu, v místech, kde nyní stojí sportovní hala, byla řídicí věž a depo motokrosových závodů. Mě bylo čtyři a půl let a šel jsem za mámou pro buchtu. Jeden závodník si skoušel napnutí řetězu. Jeste pred zahajenim zavodů jezdil po depu, díval se dolů na ten řetěz a pri tom vjel mezi lidi. Ostatní se mu vyhnuli, já byl malý kluk a on mě srazil. Řidítkama mi prorazil lebku nad pravým okem a zlomil ruku. Byl to velmi těžký úraz, otec mě nalozil do bojového Tudora a jej do Mostu do nemocnice tak rychle, že mu v Litvínově ulétla přední kapota auta. V Mostě nevěděli co se mnou, ořes mozku třetího stupně, proražená lebka, krvácení do mozku, nedávali mi naději na přežití. Otec je donutil, že pro mě přitetělo letadlo a přepravilo mě do Vojenské nemocnice v Praze ve Střešovicích, kde mi zachránili zivot. Tento úraz měl pak za následek mojí poúrazovou epilepsii a nervovou poruchu chování, neustále jsem zlobil, zároveň špatnou kordinaci prstů na ruce, takže nedokážu psát psací, jen tiskací písmena.